Turecký tank Altay poznamenal poměrně složitý vývoj, nicméně chce důrazně promluvit do světové konkurence. Má turecké vozidlo dobře našlápnuto?
Turecko pokračuje ve svém úsilí stát se dominantní regionální mocností. Aby byl tento cíl naplněn, potřebuje také kontinuálně rozvíjet svůj obranný průmysl, vyvíjet nové zbraňové systémy a moderní technologie. Ankara se už má čím vykázat na moři, v roce 2023 byla uvedena do provozu dlouho očekávaná vrtulníková výsadková loď TCG Anadolu, kterou můžeme zařadit také do kategorie lehkých letadlových lodí. V pozemní technice se má jednat právě o hlavní bojový tank Altay.
Turecko v současné době provozuje modely Leopard 1 a 2, jakož i M60 a M48. Pro zajímavost dodejme, že Turecko je největším provozovatelem M48, v roce 2015 jich měla 750 kusů. V roce 2005 si Ankara pořídila celkem 298 tanků Leopard 2 z německých armádních skladů. V devadesátých letech Turecko usoudilo, že je nutné stávající tankovou flotilu modernizovat, současně začalo uvažovat, že postaví vlastní vozidlo, které mělo být vyráběno výhradně v tuzemsku.
Tank Atay má už jít s dobou a kopírovat nejnovější technologické trendy, nicméně si objektivně prošel přinejmenším trnitým vývojem. Především zde hovoříme o technických nedodělcích a chronických problémech s motorovou jednotkou. Turecko, které chtělo dokázat, že dokáže zkonstruovat vlastní konkurenceschopný tank, postupně technické potíže odstraňovalo.
Jihokorejské technologie
Jak informuje dobře informovaný portál Army Recognition, první dva tanky Altay turecké výroby byly v dubnu předminulého roku předány armádě. Vývoj vozidla tak ušel značný kus cesty a je dlužno dodat, že Turci těžili zejména ze spolupráce s Jižní Koreou, protože do Altaye byla zabudována řada technologií právě jihokorejské provenience. Původní odhad byl, že do tanku bude implementováno asi 60% jihokorejských technologií.
Na tanku se začalo pracovat již v roce 2007, jeho konstrukci dostala na starost známá zbrojovka Otokar. Do následného vývoje se zapojily i další přední turečtí hráči na poli obranného průmyslu, společnost ASELSAN (systém řízení palby Volkan III, systém velení a řízení) a ROKETSAN (kompozitní a reaktivní pancéřování). Nicméně na vozidle se podílelo více než 600 firem, jak prohlásil prezident turecké Agentury pro obranný průmysl Haluk Görgün.
Prototyp tanku mohli zájemci poprvé vidět v roce 2011 na tureckém veletrhu IDEF. Představení vozidla vzbudilo poměrně velký rozruch z řad odborné i laické veřejnosti. Základní model Altay T1 doplní postupně T2 a T3, posledně jmenovaný je plánován už s bezosádkovou věží.
Výzbroj
Altay je v základu 65tunový tank 4. generace s konvenčním uspořádáním, tedy čtyřčlennou posádkou. Pohání jej motorová jednotka o výkonu 1 110 kW. Maximální rychlost na silnici činí 65 km/h, mimo ni 45 km/h, dosah 450 km. Hlavní zbraň tvoří 120 mm kanon s hladkým vývrtem. Jde o licenci jihokorejského kanónu vyráběného pro jihokorejský tank K2 Black Panther. Komplementární výzbrojí ke kanonu jsou dva kulomety, jeden koaxiální ráže 7,62 mm, druhý 12,7 mm.
Exportní možnosti Altaye
Na papíře vypadá turecký tank solidně, na druhou stranu nedosahuje kvalit nejlepších současných tanků na trhu. Klíčovou otázkou pak zůstávají potenciální zahraniční zákazníci. Světová konkurence je totiž velmi silná, a tak se dá předpokládat, že Altay nebude tvořit součást hlavních evropských zemí, ale například států třetího světa, respektive Blízkého východu a dalších. Před několika lety se například hovořilo o možném zájmu ze strany Pákistánu či Saúdské Arábie. Každopádně blízkovýchodní Katar už zákazníkem je, když podepsal v roce 2019 dohodu na akvizici 100 tanků Altay. V první fázi má být Kataru dodáno 40 kusů.
Na každý pád je třeba dodat, že obranný průmysl Turecka zůstává silně závislý na mezinárodním obchodu a pomoci. Exportní možnosti Altaye jsou tedy do značné míry omezené, nicméně slušný potenciál mimo Evropu zde fakticky existuje. Turecko urazilo za posledních 20 či 30 let poměrně dlouhou cestu, která byla na poli obranného průmyslu v řadě ohledů pohledu úspěšná a staví před Turecko nové dlouhodobé výzvy.
Zdroj: National Interest, Army Recognition